POPRVÉ V ITÁLII: NUMANA

 Tak jsme se v září vydali k moři. Se skvělým plánem a natěšení na teplé moře a písečné pláže a konečně klid. Inu, co se konalo a co ne, to se dočtete níže.

Vrazili jsme autem v pátek, 6.září, večer. Noční cesta byla jako každá, kdy jedete k moři. Dlouhá. Únavná. Řidiči jsme byli dva, i když moje řízení nebylo příliš časté či snad dlouhé. Nejsem zrovna vášnivý řidič a po dálnici jsem jela dvakrát a to u nás v Česku. A to vám povím, řízení po tmě taky nic pro mě...Ale usoudila jsem, že stmívání je mnohem horší, než noc, kdy už téměř nepotkáte provoz. Dojeli jsme zdárně, po asi třinácti hodinách včetně přestávek a hodiny na spaní. Ubytování jsme měli rezervované přes Booking.com v menším městečku u moře - Numana - kousek jižněji od velkého přístavu Ancona (o tom až příště). Z fotek pěkná vila, Velia Mare, v ní nás měly čekat dva pokoje. Dorazili jsme na místo celkem v pohodě, i přes všechny jednosměrky, ale povím vám, zaparkovat v Itálii je čin hodný medaile. Nechali jsme auto u obchodu naproti ubytování a šli se poptat. Nikde nikdo, tak jsem vytasila telefon a volala paní, která nás měla ubytovat. Ha, neuměla ani slovo anglicky. Ha ha, já italsky možná tak pozdravit. Nějak pochopila, co chci a za chvilku dorazila. No teda pochopit, co nám říkala, to byl další čin na medaili. Tu získal Tom, pochopil, že ubytování máme někde dole směrem k moři. Cože? To jako nebudeme v té pěkné vilce?
Jeli jsme za ní a dovedla nás k domku níže od centra, s výhledem na moře...a na cestu a parkoviště a vše okolo. Zpětně jsme uznali, že to byla opravdu šťastná náhoda, poněvadž k vodě to bylo asi dvě minuty a od vody se nemuselo šlapat do kopce. A pěkné to tam bylo, o tom žádná. Každý pokoj s koupelnou, v přízemí, hned naproti sobě, takže za nás spokojenost. S paní jsme se na všem domluvili rukama nohama a dokonce jsme dostali i lístečky na snídani v nedalekém baru u pláže. Super!

 To se ví, že jsme prozkoumali pláž i město hned první den. Na pláži jsme se trochu prospali a večer jsme se prošli do centra na zmrzlinu. A já jsem se zamilovala. Do schodiště. Mají tam totiž takovou krásnou uličku, jmenuje se Via IV Novembre a je to samý schod. Hlavně samá květina, pěkná zídka, malá restaurace, já jsem byla nadšená pokaždé, co jsme jí procházeli 😊

 Užívali jsme si na pláži toho nicnedělání, občas jsme se ovlažili ve vodě...Ale teda že by byla nějak teplá po celém létě, tak to určitě nebyla. To bylo první zklamání. Druhým, pro některé, byl fakt, že písek na pláži opravdu nebyl. Spíše oblázky a drobné kamínky, písek jsme objevili na dně vody, ale jen na jednom malém úseku. Mně to nevadilo, ale nikdy jsem písečnou pláž nezažila a celkem jsem se těšila i na večerní procházky a podobně, ale na těch kamíncích se chodilo opravdu dosti nepohodlně, pěkně píchaly do chodidel a jak se vám dostaly mezi žabku a nohu, au.
Počasí bylo ale výborné celou dobu, co jsme v Itálii byli, pršelo jen dvakrát a pokaždé v noci, ráno nebylo po dešti ani stopy. Odpoledne už ovšem pofukoval vítr a když vylezete z té chladnější vody a foukne na vás, no, žádné teplo 😀

Tím asi největším mínusem celé dovolené byl fakt, pro nás neznalce a nepoučené, že si v restauracích účtují tzv. coperto, což je poplatek za to, že se u nich usadíte k čistému stolu a jste obslouženi. Takové jakoby dýško. Ale naše zážitky jsou celkem nezapomenutelné, ze dvou restaurací hned čtyři zážitky...kdo by to nechtěl?  Poprvé jsme mysleli, že je to za houstičky, které jsme považovali za pozornost podniku. Podruhé jsme si naštvaně mysleli, že nás ošidili, nedostali jsme účtenku pro kontrolu a venku už toho moc nevyřešíte. Potřetí jsme si mysleli, že to účtují za 4 klínky pizzového těsta s kořením, které jsme den před tím ani nedostali. To nás naštvalo ještě více. No a počtvrté jsme odmítli platit 8 euro za něco, co jsme neměli, jelikož jsem aktivně houstičky, již jednu zmíněné, odmítla, než je stihli položit na stůl, že přece to nebudeme platit, když to nechceme. Číšník peníze vzal a že ok, ani nepočítal. Při odchodu nás zastavila nějaká asi paní šéfová a chtěla po nás 8 euro. Hlavně ale nebyla schopná říct za co, ačkoli my jsme jí tvrdili, že jsme housky neměli. Nakonec nás dovedla ke stolu a začala ukazovat na čistý plátěný ubrousek, tak jsme si sice říkali, kdo je větší pitomec, jestli oni nebo my, ale pochopili jsme, Zaplatili jsme, usmáli se a šli. A od té doby, v každé restauraci, první, na co jsme se sami sebe ptali, bylo, jaké že tam mají "coperto". 😁 Ale posuďte sami, 2 nebo 2,50 eura za osobu jen za to, že si posedíte v restauraci u čistého stolu, to je celkem k vzteku. Ale jiný kraj, jiný mrav, mohli jsme se poučit předem. Nás to tedy dost odrazovalo.

Co mě zároveň zklamalo a zároveň potěšilo byl fakt, že mě ani jedno z jídel, které jsem v restauracích vyzkoušela, neohromilo. Dobře, vážně jsem si pochutnala na rizotu ve Veroně. Ale ve srovnání s tím, co uvařím doma a nebo dostanu v naší pizzerii ve městě (kde mimochodem dělají moc dobrou pizzu, těstoviny a hlavně rizoto), jsem nebyla nijak uchvácena. Jedli jsme ve třech různých městech a ani jednou jsem se nedočkala onoho wow, na které jsem se při návštěvě italských restaurací těšila. Možná je to kvalitou samotných restaurací, kdoví, ale špagety s rajčatovou omáčkou umím teda mnohem lepší!
Dost bylo kritiky, opravdu jsme byli v Numaně spokojení, město krásné, čisté, italské a pláže také. Bohužel jsme trefili období medúz, byly sice malé, ale poměrně blízko břehu, bohužel jsme si nezaplavali. Já ovšem nemám ráda hlubokou vodu, takže pro mě pohoda 😊
Výhled na pobřeží byl všude opravdu krásný. A stačilo vyjít těch pár schodů 😉

 Náměstí mají také moc pěkné, spousta kaváren a cukráren, na fotce výše je radnice, dole kostel poněkud modernějšího rázu, dovnitř jsme nešli.

 Ke snídani byl výběr z croissantů, sklenice džusu a káva k tomu 😊 A pokaždé jsme se na snídani těšili, ty croissanty byly prostě...mňam!

 Zůstali jsme v tomhle malém městě do dalšího pátku, stihli jsme výlet do Ancony a pak jsme se přesunuli přes San Marino do Verony. Ale to až v dalších článcích 😊